Články‎ > ‎

Zlatý lovec v praxi

 

Nejsem člověk – stěžovatel, který do restaurace, kde dostal studené maso, pošle hygienika, či protože nedostal v práci odměny, na které má podle svého mínění nárok, postará se o hloubkovou kontrolu zaměstnavatele ze strany Úřadu práce.

 

Jsou ale chvíle, kdy člověk mlčet nemůže, a toto je pro mě osobně jedna z nich. Níže s maximální objektivitou, které jsem schopen, popisuji osobní i přímo zprostředkovanou zkušenost, kterou jsem získal během prodlouženého víkendu 26.-29.3.09 v obci Řásná a přilehlém okolí, kde probíhal lovecký výcvik pod vedením RNDr. Karla Zelníčka pod hlavičkou jeho „psí školy“ Zlatý lovec.

 

Jsem si vědom, že pan Zelníček zná dobře zkušební řády a má jak slušné výsledky na soutěžích, tak i řadu oddaných následovníků. Jsem si vědom, že jeho metody jsou u některých psů velmi efektivní, že teorii přednáší v některých ohledech logicky a přesvědčivě, ovšem jeho praktická provedení teoretických metod jsou podle mě chybná a pro mnoho absolvujících psů přímo škodlivá.

 

Předesílám, že nechováme retrievry, jejichž výcviku se RNDr. Zelníček věnuje především. Máme doma 3 fenky (10 letý irský setr, 7 letý sibiřský husky a 1 roční švédský losí pes/jämthund). 2 starší fenky nemají lovecký ani jiný specializovaný výcvik a mimo základní poslušnosti s nimi drezúru nevedeme. Všechny naše fenky jsou pro nás při vědomí jasné hierarchie smečky - společnice. Jsou vychované, mohou s námi kamkoliv - restaurace, dovolené, mohou chodit na volno, mají přivolání i od zvěře byť ne vždy poslechnou ve vteřině a na první dobrou. Nepasuji se na odborníka a znalce výcvikových řádů, ale dlouhá léta je mi koníčkem etologie psů i jiných psovitých šelem. Psi mě zkrátka baví a věnuji jim drtivou většinu volného času. Poznal jsem hodně psů ať už přátel, známých kolegů na cvičišti atp. přičemž mezi těmi psy nechyběli ani poměrně problematičtí jedinci.

 

Nejsem také idealista, který by odmítal výchovný účinek trestu, pokud je dobře načasovaný, ovšem podle mého mínění člověk musí znát dobře konkrétního psa - vědět jakou intenzitu korekce může použít a hlavně, trestat jen za věci, které pes umí a nechce je provést, nikdy za něco co neumí, nebo čemu nerozumí. Pro zamezení nežádoucí činnosti považuji za lepší psa spíše vylekat než jej tvrdě trestat.

 

Naše švédská losí "psice" (viz www.jamthund.eu) patří mezi honiče a my se rozhodli, že jí dopřejeme lovecký výcvik, byť se k praktickému lovu jako honič v ČR využít nedá (má kohoutkovou výšku větší než zákonem stanovený limit 55 cm). Ve Skandinávii, kde je jämthund běžným plemenem se používá k samostatnému nalezení stopy losa (případně medvěda, či černé zvěře), vyhledání a zastavení za hlasitého hlášení. Po ulovení zvěře nechávají skandinávští lovci často jämthunda volně "ukořistit" střelenou zvěř.

S vědomím, že v ČR je způsob lovu jiný (i v závislosti na lovené zvěři), rozhodli jsme se, že vyzkoušíme lovecký výcvik z různých stran - zkusíme najít vlohy naší fenky a dozvíme se jaké jsou možnosti upotřebitelnosti v ČR - vše za podmínky, že to naší fenku bude bavit - nemáme soutěžní ambice.

 

Na školu pana Zelníčka jsme přišli díky sérii článků o loveckém výcviku, která vychází v časopisech Pes přítel člověka a Svět psů. Tyto články jsou psané pro mě jako pro začátečníka na poli loveckých disciplín zajímavě a díky k tomu, že v každém z těchto článků je odkaz na webové stránky pana Zelníčka, resp. jeho školy, rozhodli jsme se s partnerkou, že zkusíme některý z jeho kurzů navštívit. Po telefonické domluvě (partnerka sdělila panu Zelníčkovi co máme za psa, že patří mezi honiče atd.) jsme se přihlásili na víkendový výcvikový kurz, který proběhl právě minulý týden (čt-ne 26.3.-29.3.2009).

 

První pochybnosti se dostavily záhy po začátku výkladu ve čtvrtek večer, když se účastníci kurzu i se svými psy sešli v místní restauraci na zahájení kurzu. Přítomno bylo cca 20 psů různých ras (asi 4 zlatí retrievři, 3 labradorští retrievři, 2 angličtí kokršpanělé, 1 hrubosrstý jezevčík, 2 nebo 3 maďarští ohaři, 3 poitři, 2 výmarští ohaři ad.).

 

Základní axiom tréninkové metody pana Zelníčka tak jak jím byl prezentován tkví v razantním utvrzení pozice vůdce (člověk) – podřízený (pes), přičemž psovod může i schválně vytvořit situaci, kdy pes neposlechne a je pak adekvátně „ohodnocen“ (korigován). Pes si má vůdce neustále hlídat, protože ví, že ten stále číhá na jeho pochybení a kdykoli může být svým pánem „ohodnocen“ znovu a znovu. Díky tomu je pak pes ve střehu, nedopouští se prohřešků a časté trestání již není nutné. Pan Zelníček odmítá pozitivní metodu na pamlsky a trestání psů čímkoli jiným než rukama a nohama). S tím vším mohu do omezené míry souhlasit, s čím ovšem souhlasit absolutně nemohu je provedení, které mělo tuto metodu ilustrovat.

 

Jeden ze psů - výmarský ohař velmi často a nahlas štěkal, aniž by se projevoval nějak agresivně. Následovala korekce pana Zelníčka - kopance do boků, rány pěstí do hřbetu, fackování brady zespoda, tahání za uši a dlouhé (10-20 vteřin) řvaní do "ksichtu". Často pak  následovala pochvala a hlazení po tváři (pozitivní překrytí). Psa pan Zelníček přirovnával pytlu pšenice, kterému je potřeba občas "spočítat žebra" (citace jeho výroků). Jezevčíka, který asi dvakrát ze strachu (podle pana Zelníčka to byl projev agresivity nikoliv strachu z okolních velkých psů) vyjel štěkáním na ostatní psy pan Zelníček s podobným řvaním a tahaje ho do vzduchu za vodítku (pes se tak přiškrtil a přestal štěkat) korigoval vzápětí, ale většinu času měl po ruce jako „učební pomůcku“ výše zmíněného výmarského ohaře, kterého trestal během cca 3 hodinového výkladu opakovaně.

Podle mě bylo evidentní, že zmíněný výmarský ohař často nevěděl, zač je trestán („hodnocen“). Nutno přiznat, že přestal štěkat, ovšem evidentně se pana Zelníčka bál – odmítal mu jít u nohy, byť byl tažen za ucho. Ocas měl stažený, uši (pokud nebylo jedno z nich zrovna svíráno) hluboko prověšené, olizoval si čenich, klopil zrak, uhýbal hlavou a výrazně oddychoval.

Když si všiml, že je fotografován, pronesl (přiznávám vypadalo to napůl ve vtipu), že doufá, že pokud by se fotky dávaly na internet, že je autorka trochu zcenzuruje.

 

Slova "trest" či "násilí" pan Zelníček razantně odmítá - podle jeho interpretace jde jen o korekce či hodnocení psa. Podle mě jde o slovíčkaření - nejde o pojem samotný, ale o jeho obsah - je jedno jestli psa kopnu a řeknu, že to není trest, ale hodnocení vadného chování – kopanec zůstává kopancem. Zvlášť když pes neví, za co kopanec dostal, pak je to mnohem horší a hlavně úplně zbytečné.

 

Upřímně - chování RNDr. Zelníčka se mi nelíbilo, ale nebyl jsem stoprocentně přesvědčen, že by intenzita trestů byla tak extrémní jak to vypadalo a že bych cítil povinnost zakročit když to neudělali přítomní majitelé (nyní už vím, že majitelka jezevčíka byla velmi zaskočena a velmi ji mrzí, že se neozvala). Vím také, že někteří psi občas "hrají" ublíženého a navíc se jeden z přítomných majitelů zlatého retrievra (potomek psů pana Zelníčka) se pana Zelníčka zastal - jejich fenka se prý pod jeho vedením značně zlepšila.

Já jsem se pana Zelníčka jen zeptal, proč naprosto zavrhuje pozitivní metodu - pamlsky. Řekl jsem jasně, že jsem si vědom, že pamlsky nejsou 100% metoda a určitě ne samospasitelná (a také nejsem pro to, aplikovat ji po každém povelu), ale jako podpůrná může pomoci a určitě neuškodí. Argumentovali jsme každý asi dvakrát, načež mi pan Zelníček řekl, abych ho nechytal za slovo, a že jeho metoda funguje a tím to zhaslo - po 4 hodinách v restauraci jsem stejně jako většina ostatních přemýšlel spíš o tom, že bude fajn až se půjdeme ubytovat a vyvenčíme naše psy.

 

Ostatní frekventanti ten večer mlčeli mimo slečny ze Slovenska (majitelky údajně agresivního jezevčíka), která se zeptala, jestli nemá pan Zelníček pocit, že se ho výmarský ohař, který sloužil skoro celou dobu jako příkladný králík, bojí. Následovalo opětovné vysvětlení, že 50 kg pes jakožto pytel pšenice takovými kopanci a ranami netrpí a že tento pes se bojí kvůli tomu, že byl dříve cvičen pomocí elektrického obojku. Osobně nemám pocit, že by se pes dříve stresovaný elektrikou měl „napravovat“ nátlakem. Měl jsem pochybnosti, ale odcházel jsem zatím jen se smíšenými pocity s předsevzetím, že na naší fenku nesáhne a pokusíme se načerpat maximum užitečných informací z výcvikových dní.

 

Druhý den šla na výcvik přítelkyně s naší fenkou jämthunda a já šel se zbytkem smečky na procházku po okolní nádherné krajině. Sešli jsme se po dopolední části. Přítelkyně mi řekla, že se s panem Zelníčkem pohádala, když do naší fenky kopl a už mu ji nepůjčila. Vyslechla si mnoho, místy i sprostých slov o nevychovanosti a zkaženosti našeho psa, o  absenci respektu, dehonestaci výcviku na cvičácích (poznamenávám, že chodíme na cvičák, který pořádá lekce nejen za plotem, ale i na otevřené louce, v lese, kde jsou maminy s kočárky, cyklisti, jiní pejskaři a x jiných rušivých elementů – jsem přesvědčen, že jsou cvičiště dobrá i špatná). Argumentem, který se opakoval bylo, že jeho metoda funguje, což může zaručit v krátkém čase a lidé to vítají. Přítelkyně mu sdělila, že s naším psem o takový výcvik nemáme zájem a raději k cíli dojdeme způsobem méně snadným a delším, než abychom narušili vzájemný vztah. Podotýkám, že naše fenka má poměrně jemnou povahu - stačí zvýšit hlas a s submisivními gesty poslechne když ví, co se po ní chce.

Jsou nepochybně psi, kteří se i po výprasku k pánovi lísají, mám ale pochybnosti o tom, zda jde o projevy přátelského chování a vřelých vztahů namísto hry, kdy pes aby předešel trestu ve strachu uklidňuje situaci.

Během dopolední lekce bylo mnoho psů „hodnoceno“ podle vzorce popsaného výše. Musím říci, že byli i tací účastníci kurzu, kterým to připadalo v pořádku a jen řekli, že jejich pes dostal lekci, kterou potřeboval, na druhou stranu u některých účastnic byly vidět i slzy.

 

Na odpolední lekci už jsme s naší jämthundicí jít nechtěli, stejně jako frekventantka s jezevčíkem a její kamarádka s jedním ze zlatých retrievrů. Panu Zelníčkovi jsem nabídl zaplacení za absolvované dopoledne, což odmítl - to jsem považoval za férové gesto a v tu chvíli jsem se rozhodl, že to všechno hodíme za hlavu a vezmeme to jako cennou zkušenost, byť zcela jiného charakteru než jsme si přáli a strávíme zbytek volných dní výlety se psy po okolí.

 

Toho dne navečer jsme se ale dozvěděli, že pan Zelníček "hodnotil" kokršpanělky našeho souseda z penzionu tak, že starší fenka si prokousla dásně když jí mačkal aport v mordě a s mladší fenkou majitel musel zajet na veterinu v Telči, kde se veterinář ptal, proč jste toho psa (10 měsíců starého) proboha zmlátili přes hlavu takovým brutálním způsobem. Fenku jsem viděl, měla úplně krvavá obě bělma.

Následujícího dne jsme potkali v Telči skupinku dalších frekventantek s maďarskými ohaři a pointry - zjistili jsme, že "hodnocení" probíhalo i ve skupině ohařů - ani jedna z těchto účastnic (dalších 6 lidí a psů) na sobotní lekce nenastoupila, protože všechny odmítly nechat bít své psy. Podle jejich slov tekla z jednoho ze psů během dne i krev. Pan Zelníček pak prý některé z nich poměrně hrubě poslal do míst kam slunce nesvítí. Poznamenávám, že jedna z těchto účastnic byla na tomto kurzu již po třetí a dříve, když byli přítomni další cvičitelé, prý k excesům takové intenzity nedocházelo.

 

Paradoxem je, že fena manželského páru, který se ve čtvrtek pana Zelníčka zastával, byť aporty zvládala až na dokončení obstojně, se po nátlaku za nedokonalý aport ohnala po paní Simoně A. (druhá cvičitelka - předpokládám podle chování a informací z www.zlatylovec.cz partnerka pana Zelníčka) a prokousla jí ruku poté, co se paní Simona pokusila (a nakonec úspěšně) "spočítat žebra" za neposlušnost. Paní Simona skončila u lékařů na ošetření a dále se výcviku neúčastnila. Ta fena neútočila, protože by byla pudově agresivní a vůbec ne dominantní. Tady nešlo o prosazení sebevědomého jedince, tady šlo o reakci ve strachu - kousnutí v obraně od zvířete zahnaného do kouta.

 

Abych uzavřel popis událostí a celou zkušenost shrnul - nezpochybňuju efektivitu metod páně Zelníčka. Nepohoršuji se nad tím, že jeho inzerce kurzu na internetu mluví o výcviku dle charakteristiky psa ve všech disciplínách v maximálně 3 členných skupinách a reálně byli na výcvik cca 20 psů rozdělených na 2 skupiny (ohaři a retrievři) dva cvičitelé a po pokousání paní Simony A. jen sám pan Zelníček.

 

Vadí mi fakt, že pan Zelníček své metody jinak prezentuje na webu a jinak je provádí v praxi. Uvedu poslední trochu lehčí příklady - mou partnerku káral (velmi „okouzlujícím“ způsobem, který bych čekal od kumpánů v hospodě a ne někde, kde si platím službu) za to, že se psem mluví, když dala povel k noze. Ano, žádoucí je, aby stačil povel jeden. Ovšem sám při předvádění dával povelů mnoho (opakování jména a "jdeme, jdeme, jdeme").

Vadí mi, že hledí blahosklonně na ostatní a přitom ani jeho psi nemají poslušnost 100% - odběhli směrem k autu, na jeho zavolání nezareagovali a pak jen konstatoval, že oni si myslí, že je tam Simona (ta už byla na ošetření). Kde je pak ta důslednost a 100% efektivita? Nevyčítám, že ji nemá, vadí mi, že se chová jako by ji měl a používá to jako argument pro své metody výcviku.

Vadí mi, že trestá psy velmi intenzivním způsobem, aniž by psi věděli, co po nich chce.

Vadí mi, že cvičí jiné než své psy tím, že je uvede do strachu a stresu - pes pak opravdu sleduje majitele a zkoumá, jak by mu vyhověl. Osobně v jeho pohledu nečtu radost, ale úplně jiné emoce.

Vadí mi, že díky odborným článkům, kterým nelze upřít věcný základ i čtivost naláká dost lidí a psů na své kurzy a že část těchto lidí si pak nechá bít vlastního psa (během víkendu byly majitelky, které při pohledu na aplikaci Zelníčkových metod na jejich psa plakaly, ale na odpor se nevzmohly a v kurzu pokračovaly).

 

Mám kontakt na účastníky kurzu během tohoto prodlouženého víkendu, kteří kurz nedokončili a jsou ochotni moje slova dosvědčit, pokud by se pan Zelníček chtěl nějak (třeba i právně) ohradit.

 

Přeji panu Zelníčkovi jeho drezérské úspěchy, přeji satisfakci účastníkům, kteří jsou s jeho školou spokojeni, a přeji těm, kteří nepreferují metody založené na strachu psa z trestu, aby našli svoji vlastní jinou cestu.

 

Václav Lokaj

 

 

Comments