Ištar aka Aida pod Táborem

    „Čáu, tebe jsem dlouho neviděla, to je supr, že jsi tady. Já si k tobě čuchnu a nechám tě čuchnout ke mně, chcéš? Pojď budeme si hrát, trochu se proženem, pokoušem (jen zlehka nebój, je to jen hra a já tě zkusím párkrát i přeskočit, bude prča)“. Tak nedělej zagorku a jdeme na to.
    To víš, Arwenka si se mnou hrát nechce, prej je to pod úroveň a Karinka mě má občas už taky plné zuby, i když vyhecovat se nechá a juchá jako jura, jupíííí. Pak mě taky dost baví chodit za Borůvkou – tahle malá černá tichošlápka voní nějak jinak – jímá mě podezření, že možná není pes, i když se tak chová. Musím v tomhle pátrání pokračovat – často chodím těsně za ní a čuchám jí k zadnici, však já na to nakonec přijdu…

    Říkají mi Ištar, ačkoliv v tom mám trochu zmatek – onehdá jsem slyšela páníky, že o mě mluví jako o Aidě pod Táborem. Občas mi taky říkají jelito, pošuk nebo taky vepřoun (holt mi hodně chutná, no), ale já vím, že mě mají rádi, protože se u toho smějou.

    Trochu míň se smějou, když jim něco rozkoušu – beru všechno – boty (nejradši z kůžičky), tapety, koberce, pelech, hadr na podlahu, bačkory, nabíječka na telefon, handsfree sluchátka, kroucená vrba, prkýnka, pokojové kytky, no prostě co mi přijde pod čumák…

    Mámu s tátou mám daleko, až v Lomnici nad Popelkou, ale občas se ještě vídáváme. Jsem štramanda po nich. Tatík je důstojnost a síla sama a máma má dobráckej kukuč. Jsem postavou spíš po tatíkovi a povahou spíš po mámě. Rodičové dokáží být oba přísní, prej si na ně jejich vejlupek nebude vyskakovat, na to prej jsem ještě malý pívo (to prej budu vždycky), ale mě to nevadí, však je nakonec taky zmáknu rozdovádět.

    Páníci mě občas vodí na cvičák – je to docela bžunda, jen se tam ty prostocviky nesmí moc opakovat, to je pak nůďo a začnu koukat kolem kde co lítá.

    Chystáme se taky prý na nějaké výstavy – zatím nevím, co od toho můžu čekat. Prý tam ale bude hafo hafanů - snad tam bude sranda, vo to jako mi jde hlavně.

Comments