Karinka

    Ahoj, to jsem já, Kárinka. Pokud vás neznám, tak budu jako malinká, že si mě nevšimnete a já zase jako neuvidím vás. Radši si budu hrát s míčkem nebo s kamínky (občas jsou lepší než míček, tak směšně chroupou, když do nich koušu). Jinak jsem docela veliká, ale nikomu to neříkejte, aby se mnou pak jiní velikáni nechtěli měřit síly, to já bych něchtěla a hned bych jim utekla. Ze všech lidí a psů na světě mám nejradši paničku. Jo, když tu zrovna není, mám to těžký, pořád se mi stejská a vyhlížím, kdy a kde se objeví. Když pak přijde, svinu se vedle ní do klubíčka zase jako štěňátko – i na klín se jí celá vejdu – přes svoje léta jsem pořád krásně ohebná.

    Jsem ohař a když makám v lese, nikdo by mi moje léta nehádal – pořád jsem pekelně rychlá a mrštná, křižuju cestu, kudy mě panička vede, běhám tam a zase zpátky buď s čenichem u země, nebo aportuju šišky. Teda aportuju – vždycky si nějakou bezvadnou vyberu, párkrát ji kousnu a pak donesu trochu blíž k páníkům. Položím ji kousek před sebe a pak zalehnu a nespuštím z ní oči. Páníci pak přijdou a chtějí šišku sebrat nebo do ní kopnout a prohnat mě tak za ní, ale když nechci, vždycky ji čapnu dřív. Jen občas je nechám vyhrát, aby je to nepřestalo bavit. Když je to náhodou bavit přestane, donesu ten objekt vášně blíž k nim a pokud ani to nezabere, hodím jim ho na nohu nebo do klína, a to už si zaručeně všimnou. Když jsme u vody, poslouží stejně i kus klacku nebo i kulaťoučké omleté valounky. Ty jsem schopná sbírat i pod vodou – naučila jsem se ponořit celou hlavu pod hladinu – pod vodou pak jsou i velké kameny lehoučké a já je vyrvu na suchou zem, kde nevím proč zase ztěžknou. Vodu já vůbec můžu – zbožňuju plavání, ale i bahnění, jen na kánoi jsem trochu nesvá – je to  moc vratké svezeníčko, tak pak občas skáču přes palubu.
    Byli jsme i u móře – tam je taky sranda, jen při pití jsem měla takový divný pocit – trochu to pálilo v tlamě a po chvíli i vzadu při čůrání a kákošení, ale zaháněla jsem to novým pitím, dokud mě panička nezahnala.

    Dnes už se to zdá dávno, ale před pár lety jsem na svět přivedla 8 štěňat. Předcházelo tomu sice nepříjemné zmermomocnění jedním setroušem, který byl na pohled sice štramák, ale mě se stejně nelíbil a kterému jsem chtěla utéct. Posléze i porod nebyl bez komplikací – panička říkala, že šlo o císařákův řez, ale robátka jsem měla ráda, přestože z nich šla hlava kolem a zpočátku mě trochu děsila...

Co teda ale s věkem snáším čím dál míň, tak to je cesta autem – dřív mi nevadila, ale zvlášť poslední dobou to je prostě hrůza. Musím se vždycky proklestit co nejvíc dopředu (marné jsou pokusy udržet mě v kufru s Arwen a Ištar). Ze zadních sedaček to občas zkusím až na přední – ale tam už mě skoro vždycky zarazí, ách jo. Já prostě potřebuju i v autě na někom sedět a páníci za mnou do kufru nechtějí, tak holt chodím já za nima, to je přece jasný a musí to pochopit i oni, né?

Comments